| PCA - výcvik v rogersovské psychoterapii a poradenství - v přístupu zaměřeném na člověka (PCA – Person Centered Approach). PCA přístup se řadí do proudu humanistické psychoterapie Je znám původně jako nedirektivní terapie. Autor Carl R. Rogers publikoval svou teorii psychoterapie, osobnosti a interpersonálních vztahů v roce 1959. Rogers začal používat termínu „klient“ namísto tradičního pojmu „pacient“ a svou metodu přejmenoval na „na klienta orientovaný“ přístup a později „na člověka zaměřený přístup“. Výchozí podmínky: Základní hypotéza PCA přístupu předpokládá, že jedinci disponují ve svém nitru potenciálem sebeporozumění a proměny vlastního sebepojetí a postojů, přičemž tyto možnosti mohou být využity v atmosféře podporujících psychologických vztahů. Vytvořit takovou atmosféru je v kompetenci terapeuta, který splňuje základní podmínky terapeutického vztahu. Těmito podmínkami rozumíme kongruenci, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatické porozumění /terapeut nemusí s klientem souhlasit, ale bez hodnocení přijímá to, co klient říká/. Aktualizační tendence. Výchozí myšlenkou rogersovské vývojové psychologie je předpoklad, že člověku je vrozená tzv. aktualizační tendence, tedy tendence k neustálému rozvoji pozitivním směrem. Rogers věřil v jedince samotného, měl pozitivní pohled na člověka, čímž se výrazně odlišoval od ostatních psychologů. Kongruence. Kongruence či opravdovost terapeuta se projevuje v terapeutickém vztahu ke klientovi tím, že je terapeut sám sebou, tedy autentickým, ale také vnímavým a otevřeným k sobě a konstruktivně také k druhému. Terapeut se neskrývá za maskou „experta“, nerozhoduje o obsahu terapie - toto určuje klient sám. Terapeut podporuje klienta k větší spontánnosti, k lepšímu kontaktu se svými pocity a k vytvoření bližších vztahů k lidem. Podporuje také vzájemný kooperující proces. Akceptace. Bezpodmínečné pozitivní přijetí (akceptace) umožňuje terapeutovi brát klienta takového, jaký je, s jeho aktuálními pocity a bez potřeby měnit tohoto člověka v souladu s terapeutovými potřebami. Terapeut tím klientovi vyjadřuje úctu a podporuje jeho individualitu. Empatické porozumění. Terapeut klientovi citlivě a aktivně naslouchá, orientuje se v jeho emocích a vzdává se vlastního hodnocení - neposuzuje klienta (nepracuje s klientem tzv. jako s diagnózou, ale jako s člověkem). Empatické porozumění znamená, že si terapeut uvědomuje právě ty pocity, které klient prožívá a toto své porozumění mu sděluje s postupnou snahou dostat se pod povrch problému.Základní vztahová nabídka (tzn. autenticita, akceptace, empatie) vede ke změnám v osobnosti klienta a v jeho chování a k ústupu zdravotních obtíží. Účinnost léčby. Předpokladem účinné psychoterapeutické léčby je schopnost a ochota klienta aktivně spolupracovat a komunikovat. Co se týká jeho poruchy zdraví, měla by být alespoň částečně psychosociální povahy (mající zdroj v sociálním prostředí, kde jedinec žije a které má vliv na jeho psychiku). Přístup je účinný zvlášť u klientů s nevyrovnaným či nízkým sebevědomím, se zkresleným vnímáním sebe a sebepojetím. Účinnost léčby zvyšuje klientova tendence po vyšší autonomii a sebeurčení. | Gestalt terapie je psychoterapeutický směr, který klade zásadní důraz na neustále propracovávané uvědomování vlastního vnímání, prožívání a jednání v přítomné situaci teď a tady. To umožňuje nahlédnout doposud neuvědomované navyklé vzorce, více se řídit vlastní svobodnou volbou a přijímat za svá rozhodnutí zodpovědnost. Gestalt terapie směřuje k sebepřijetí, sebevyjádření, seberealizaci a osobnímu růstu. Gestalt terapie je založena na předpokladu, že člověk má od narození zdroje a schopnosti potřebné k navazování vzájemně prospěšného kontaktu s druhými lidmi a okolním prostředím a k prožití uspokojivého a tvořivého života. Osobní potenciál a proces seberozvoje může být v dětství i během dalšího života různými způsoby narušen a člověk uvízne ve fixovaných vztahových vzorcích. Cílem gestalt terapie je zkoumat a odkrývat v zde a nyní způsoby, jak tyto vzorce ovlivňují život klienta v současnosti, a nalézat nové, tvořivější způsoby kontaktu s okolím. V aktuálním dění terapeutické situace a především v terapeutickém vztahu klient rozšiřuje své uvědomění v emoční, kognitivní i tělesné složce a je poté schopen převzít zodpovědnost za svobodné vyjádření svých potřeb. Jinými slovy: terapeut umožňuje pacientovi zpřítomnit zkušenosti, zážitky a vzorce reagování z jeho osobní historie a vyzkoušet si nové, vhodnější způsoby fungování ve vztahu k okolí i k sobě samému. Gestalt terapie nadále klade důraz na nepatologizující individuální přístup ke klientovi, podporu osobního růstu a jedinečnost terapeutického setkání. V poslední době se v Gestalt terapie rozpracovává dialogické paradigma. Gestalt terapie se dnes uplatňuje nejen v práci s relativně zdravými jedinci, ale velmi významně v klinické praxi v širokém okruhu psychických poruch, např.: úzkostné a depresivní poruchy, závislosti, poruchy osobnosti, psychotické poruchy, poruchy příjmu potravy, posttraumatické stavy i psychosomatické choroby. Teoretická východiska a jejich využití Fenomenologické hledisko. Gestalt terapeut si všímá toho, co je zjevné; nehodnotí důležitost jednotlivých jevů, respektuje klientovo vlastní vnímání světa a sebe sama. Gestalt terapeut vychází z předpokladu, že objektivní pravda neexistuje, vědomě odkládá svůj vlastní výklad(interpretování skutečnosti) stranou a nabízí setkání. Společně s klientem zvědomuje složky přítomného prožívání (emoce, myšlenky, tělesné a smyslové vjemy, potřeby, impulsy) a nechává prostor k jejich uspořádání do nového smysluplného tvaru. Teorie pole (také dynamické pole). Všechny prvky životního prostoru klienta jsou v daném okamžiku ve vztahu a vzájemně se ovlivňují. Pole se neustále proměňuje a také smysluplně organizuje. Klientovy obtíže terapeut nevnímá jako kauzální následek minulosti, nýbrž jako interakci a způsob přežití, na který je možno nyní zaměřit pozornost. Terapeut je součástí aktuálního pole. Terapeut se zaměřuje na proces klientova kreativního přizpůsobení proměňujícímu se poli. Souvisejícími pojmy, inspirované gestalt psychologií, jsou figura a pozadí. U zdravého jedince aktuálně nejrelevantnější potřeba se dostává do centra pozornosti, stává se tedy figurou a organizuje vnímání, emoční prožívání i jednání člověka a to dotud, dokud není uspokojena. Poté se gestalt uzavírá, figura ustupuje do pozadí a uvolňuje místo jiné figuře (potřebě). Zákonitosti celého procesu popisuje tzv. interaktivní kontaktní cyklus. Pokud je tento proces naplnění potřeby narušen, mluvíme o neukončené záležitosti. Jestliže tato neuvědomovaným a stereotypním způsobem dále ovlivňuje prožitek i jednání, stává se tzv. fixovaným gestaltem. To následně znemožňuje přirozenou a uspokojující interakce jedince s jeho prostředím. Existenciální dialog. Gestalt terapeut vstupuje sám za sebe do autentického setkání a dělá toto setkání skutečným. Terapeut a klient jsou partneři, kteří prostřednictvím kontaktu navzájem ovlivňují a definují jeden druhého. Gestalt terapie se zaměřuje na práci se vztahem. Terapeut využívá sám sebe jako nástroj terapie a díky svému uvědomování dává klientovi zpětnou vazbu. Setkání se odehrává na tzv. hranici kontaktu. Zde má klient možnost zakoušet a zvědomovat aktuální jevy, nalézá vlastní zdroje pro plynulé navazování kontaktu a stahování se z něj. Tvořivý, experimentální přístup k životu a procesu terapie. Gestalt terapie nepracuje podle předem připraveného manuálu terapeutických intervencí. Tvořivost terapeuta představuje podstatný zdroj jeho terapeutické kompetence. Terapeut sleduje aktuální proces teď a tady v terapeutickém vztahu, který slouží jako experimentální laboratoř pro zkoumání a proměňování klientových vztahových vzorců, fixovaných gestaltů a ukončování dosud neukončených záležitostí. Terapeut pružně reaguje na probíhající terapeutický proces a dává důraz buď na aktivně usměrňující, jindy konfrontační či empaticky přijímající postoj. Experimentem se nazývá terapeutická intervence, při které terapeut aktivně přetváří terapeutickou situaci s cílem zvýšit klientovo uvědomění a zapojit jeho nevyužívaný potenciál. Experimentem je právě proto, že je hledáním, odmítáním či prověřováním dalších možností. (Z textu: Knop, J., Roubal, J. (2009) Gestalt terapie. In Psychologická encyklopedie (B. Baštecká - ed.) Praha) |